05. 01. 2017 – Silesian String Quartet

České doteky hudby 2016

Novoměstská radnice, 5. ledna 2017

Slezské smyčcové kvarteto

Szymon Krzeszowies – housle
Arkadiusz Kubica – housle
Łukasz Syrnicki – viola
Pietr Janosik – violoncello

​

Koncerty MHF České doteky hudby po Novém roce a před slavnostním závěrečným koncertem na Tři krále vybočovaly, každý svým způsobem, z mainstreamu vážné hudby. Bylo tomu tak ovšem i u některých koncertů předsilvestrovských, jako třeba Jarek Nohavica zpívá Mozarta, nicméně tady to byly tři koncerty za sebou – první Tango argentino se zpívající Gabrielou Vermelho a Escualo kvintetem 2. ledna, „Alla Zingarese“ Pavla Šporcla se dvěma cikánskými skupinami, obvyklou Gypsy Way a americkou Civitas Ensemble 4. ledna, a konečně Slezským smyčcovým kvartetem či Kwartetem Śląski, chceme-li to říci v mateřštině polského komorního souboru. Zdálo by se to poněkud podivné tvrzení – smyčcové kvarteto je přece naopak tím „nejstandardnějším“ útvarem v klasické hudbě, existujícím již od dob klasicismu, tedy po několik staletí.

Polské smyčcové kvarteto z Katovic je ale „jiné“ než ta naše česká. Liší se, a to výrazně, jakousi syrovostí jdoucí až k mrazení v zádech, a to při nejvyšší interpretační kvalitě, tj. kultivovanosti tónu, který s onou jistou drsností naprosto není v rozporu. Je to – samozřejmě s velkou nadsázkou řečeno – jako kdybychom si vedle sebe promítli film Andrzeje Wajdy a Jana Hřebejka. Slezští umělci přinesli do minimalistického prostoru sálu pražské Novoměstské radnice především novější a nejnovější hudbu polskou a maďarskou. Během večera zazněly skladby takových autorů, jako jsou Krzysztof Penderecki (Smyčcový kvartet č. 3 „Listy  nenapsaného deníku“), Béla Bartók (Smyčcový kvartet č. 3), György Sándor Ligeti (dvě věty pro smyčcový kvartet) a konečně Henryk Mikolaj Górecki (Smyčcový kavrtet č. 1, op. 62). Už tento program zaručoval, že se bude jednat o večer pro hudební labužníky.

Název koncertu byl inspirován původně do programu zařazenou třetí skladbou v pořadí večera, Smyčcovým kvartetem č. 1 „Métamorphoses nocturnes“ maďarského modernisty György Sándora Ligetiho, díla z let 1953–54, zkomponovaného jako jediná takřka dvacetiminutová věta, členěná nicméně do sedmnácti částí, a inspirované dvěma „prostředními“ smyčcovými kvartety Bély Bartóka – už proto není od věci, že se jeden z nich, právě 3. kvartet z roku 1927, je skutečně zařazen do programu. V konečné dramaturgii se nicméně Ligettiho skladba, o níž je řeč, neobjevila, nahradily ji dvě kvartetní věty Andante cantabile a Allegretto poco capriccioso z prvního kvartetního pokusu tohoto autora z roku 1950.

Celý večer zahájil mohutný nástup souboru s výraznou melancholickou melodií violy – Łukasz Syrnicki  má nástroj opravdu úctyhodné menzury – Smyčcového kvartetu č. 3, „Listy nenapsaného deníku“ Krzysztofa Pendereckého, jednoho z nejvýraznějších představitelů hudební avantgardy druhé poloviny 20. století, označovaného často atributem „klasik pozdní moderny“ a proslulého prezentací závažných společenských témat (žalozpěv Obětem Hirošimy) či užitím jeho expresívní hudby v řadě filmů. Tato skladba, přestože „nejmladší“ v celém programu (napsána 2008), působí paradoxně vzhledem k obratu, v němž skladatel opustil postseriální hudbu a přiklonil se více k tradici, takřka „romanticky“. Bouřlivá smršť melodií, naléhavě opakovaných motivů se střídá s naprostými ztišeními, skrumáže tónů a prvky hry jako je sul ponticello, flažolety či jinak emotivně tvořené barvy, pozoruhodně sametové harmonické variace, stěží lze v jedné větě vystihnout účinnou hudbu polského skladatele v podání čtyř umělců  z Polska.

Rovněž 3. kvartet Bély Bartóka zaujme hned od počátku mj. harmonickým dobrodružstvím či užitím zvláštních technik hry – sul ponticello, col legno, glizand aj., a vrcholí rytmizujícím opakováním závěrečného motivu. Říká se, že Bartók byl inspirován poslechem Lyrické suity Albana Berga, kterou příslušník Druhé vídeňské školy napsal rok předtím.

Maďarské hudbě je věnována „vnitřní“ část koncertu, polské začátek a závěr večera. Po Bartókově skladbě a přestávce zazněly v sále Novoměstské radnice dvě věty pro smyčcový kvartet György Ligetiho. Tato hudba představovala v kontextu ostatních skladeb určité zklidnění. Přestože obě věty byly napsány v roce 1950, drží se ještě romantického modelu kompozice, oplývají krásnými melodiemi, přebíranými jednotlivými nástroji a posléze splývajícími v útěšných harmoniích.

V závěru večera zazněl Smyčcový kvartet č. 1, op. 62 z roku 1988 před několika lety zemřelého, tedy prakticky současného skladatele Henryka Mikolaje Góreckého, uváděný pod názvem „Už se stmívá“. I Górecki upustil ve své pozdější tvorbě od radikálních postojů (vedle Pendereckého byl považován za zakladatele Nové polské školy) a přiklonil se k tradičnější podobě hudbě, k romantické tradici. Tady mohli posluchači ocenit zvláštní krásu skladby, kterou kdysi (na začátku 90. let) nahrál na albu Henryk Górecki: String Quartets Nos. 1 and 2 Kronos kvartet. Zařazení Góreckého skladby kontextuálně smysluplné nejen vzhledem k charakteru celého večera, ale i proto, že skladatel byl dlouhá léta profesorem skladby v Katovicích, tedy hudebním institutu, z něhož vzešlo i Slezské smyčcové kvarteto.

Úspěšný večer, kdy umělci byli právem odměněni velkým potleskem a standing ovation, uzavřel pak přídavek z 2. smyčcového kvartetu Pendereckého („s pískáním“).

Jan K. Čeliš / prosinec 2016

Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH