18. 12. 2016 – Předvánoční koncert pro děti a rodiče

Lidová muzika z Chrástu
České doteky hudby 2016

Klementinum – Zrcadlová kaple, 18. prosince 2016, 17.00
Lidová muzika z Chrástu
Vojtěch Kouba – umělecký vedoucí, průvodní slovo

​

Předvánoční koncert pro děti a rodiče se stal již pevnou součástí dra­maturgie MHF České doteky hudby. Je to ostatně trendy i u některých festivalů v jiných ročních obdobích, ale atmosféra nejvýraznějších svátků v roce k tomu přímo vybízí.  Námětu odpovídá i program, který obstarala tentokrát Lidová muzika z Chrástu. Příhodné pozdní odpo­ledne nejen pro příznivce folklóru, u něhož je zvláště v čase vánočním patrné, že je zá­kladem identity národa. Lidové Vánoce byly totiž vždy spojením dávných tradic a novi­nek.

Právě Lidová muzika z Chrástu si dala do programu oživování tradic. Na svých webových stránkách, které jsem už v předchozím textu

v jedné větě citoval, se píše dále: Lidová muzika z Chrástu, mladý folklórní soubor z Plzeňska, vybírá do svého repertoáru písně z celých Čech, v posledních letech především západočeské. Jde o jediný soubor u nás, který zpracovává folklor Lužických Srbů, západoslovanského národa s unikátním jazykem i kulturou. Snahou kapely není technicky dokonalá prezentace „lidového umění“, ale předávání živých tradic, autenticita prožitku.

Vánoční pásmo Lidové muziky z Chrástu obsahuje méně známé vánoční písně a koledy, od barokních čtyřhlasých úprav po podkrkonošské lidovky počátku 20. století. Mimo českých a moravských písní zazní také koledy v lužické srbštině. Klasické nástroje doplní české dudy, vozembouch nebo famfrnoch.

S těmito informacemi a něco naposlouchané muziky na YouTube jsem se vydal v poslední nedělní podvečer před Štědrým dnem do skvostné Zrcadlové kaple v areálu Klementina, v níž se v letošním roce v rámci MHF České doteky hudby koná (mezi svátky, 29. 12.) ještě jeden koncert, s názvem Velké virtuózní koncerty se souborem Virtuosi Pragenses a sólisty Julií Svěcenou, Markétou Vokáčovou, Jitkou Navrátilovou, Andjelou Bratić, Claudi Arimanym a Christophem Hartmannem a s představou, že propojení hudby a místa konání koncertu bude tentokráte rovněž pozoruhodné. Ve festivalovém katalogu jsem si zopakoval, že kaple, původně zasvěcená Zvěstování Panny Marie, byla postavena na vlastní náklady latinskou větší mariánskou kongregací v letech 1722-1726. Její autorství dosud není spolehlivě určeno, připisuje se architektům Františku Maxmiliánu Kaňkovi nebo Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi (více též na www.nkp.cz). Dramaturgicky pozoruhodný nápad: Setkávají se tak dvě tradice, posluchač (a v tuto chvíli i divák) zažívá niternou atmosféru obojího a zároveň radost

z „českých vánoc“.

Očekávání bylo vrchovatě naplněno. Vojtěch Kouba, umělecký vedoucí lidové muziky, jejíž domovské místo se nachází na trati mezi Plzní (předposlední stanice před západočeskou metropolí) a Prahou, jak v úvodu svého komentáře poznamenal, violista v souboru a autor úprav skladeb, které jsme slyšeli, prezentoval společně se svou matkou PhDr. Evou Koubovou, která akcentovala tradici toho, co jí vyprávěla její babička a té zase její babička, příběh narození Ježíška, a to v podání, v jakém jej můžeme slýchat třeba i na „půlnoční mši“ či jak se to můžeme dočíst v Bibli. Onu historii o sčítání lidu v jednom městě, seně v jesličkách za jeho hradbami, kam se vydávají pastýři po oné zvěsti, že se tam narodilo děťátko, protože to mají nejblíže a šíření té zázračné zvěsti atd.. Vyprávění to ale bylo přitom srozumitelné a přístupné dnešním dětem – abych dal příklad, který mě z úst Vojtěcha Kouby zaujal a který i při použití dnešního jazyka přenáší staletou moudrost: Finta toho příběhu je v tom, že žádné miminko není obyčejné.

První věc, kterou jsem si uvědomil, je skutečnost, že v tuctu muzikantů a zpěváků (jestliže započítávám i Evu Koubovou, dvě, někdy tři flétny, dvě, někdy zase tři další zpěvačky, čtyři smyčcové nástroje, tj. vedle violy dvoje housle a kontrabas a dva klarinety, to vše chlapci, takže v úhrnu ženy a muži přesně napůl) jsou prakticky všichni mladí lidé. A hned vzápětí to, že v komponovaném pořadu bylo stále co sledovat, neboť sestava se při každé písni nějakým způsobem měnila (s přeskupováním, aby to bylo i vizuálně zřejmé), jednou jako protiklad chlapců a dívek, podruhé coby střídající se sólisté či všichni muzikanti zpívající a cappella, v opakování skupin nebo v klasickém barokním čtyřhlase, pak zase jako tlumeně jímavá skupina smyčců či veselý dvojhlas klarinetů atd. atd.

Příběh Ježíška pak plynule přešel do prezentace lidového zpívání a koledování s řadou dalších písní, mezi něž byla opravdu zařazena (jestli jsem dobře poslouchal) i jedna lužickosrbská, promyšlená dramaturgie pak gradovala, když dvě z dívek přinesly famfrnoch (překvapilo mě, že nepoužily obvyklé žíně, jako jsou natažené na smyčci, nýbrž jakýsi silon) a české dudy, na které si po skončení koncertu mohly děti, jak Vojtěch Kouba slíbil, vyzkoušet sami svou muzikantskou dovednost. Úvahy o tom, co muzikanti a zpěváci z Chrástu předvedli, by mohly pokračovat například tím, jak na jedné koledě, kterou známe také v Podkrkonoší (je o tom, jak zpěváci „celej tejden“ sháněli vše potřebné k přípravě vánočních pochoutek, ale kvasnice se nakonec srazí a jídlo nestojí za nic) ukázali, jak se koledy šíří do jiných regionů. Vytáhli totiž panel s kreslenou mapou okolí Chrástu, kde sháněli příslušné ingredience zase předkové jich samotných.

To, že Lidová muzika z Chrástu vidí sebe sama coby nositele tradice, dokládá nejen prezentace materiálu, za kterým jdou do archivů, na koncertu ve velmi uspokojivé autorské podobě či na několika cédéčkách (to vánoční s názvem Co jsem se letos natěšil), ale i práce na knize o regionální kultuře s názvem Plzeňské písně, zahrnující dvě vložená CD, folklorní mapu Plzeňska a několik pohlednic a DVD

s animovanými či hranými videoklipy. Jak jsem si dohledal, je to žhavá novinka, na veřejnost přinesená v kulturním centru Papírna v Plzni (26. 11. 2016) a tři dny nato v Praze ve Vile Štvanice (29. 11. 2016). Na jedné fotografii alba z plzeňského křestu jsem zahlédl i skladatele Jaroslava Krčka (ten mj. léta pracoval v Plzeňském rozhlase a působil, podobně jako Zdeněk Bláha, rovněž plzeňské příslušnosti, v řadě souborů, ještě než se proslavil svou Choreou a Musikou bohemicou). Na webových stránkách se mi pohled na soubor kompletoval, když jsem si přečetl o spolupráci s výtvarníky (Plzeňským písním dala výtvarnou podobu Štěpánka Bláhovcová, mimo jiného loňská nositelka ceny German Design Awards) či hudebními režiséry (Filip Huml, Pavel Brom) či o setkání s dalšími hudebníky (Josef Fiala).

Ty a řadu dalších uvádí Lidová muzika z Chrástu hned na úvodní straně své webové prezentace v položce „Jsme vdečni“ (vedle „Jsme schopni“ a „Jsme pyšni“), kontextuálně mohu uvést, že právě dvojice Josef Fiala spolu s Martinem Kaplanem prezentovali lidové písně svého kraje na koncertech či na albu Dyšnámpán, a do Podkrkonoší je na koncertování kdysi pozval právě Jaroslav Krček, který nad Lomnicí n. Popelkou vybudoval svůj „kostelíček“. Na profilu Bandzone jsou Plzeňské písně Lidové muziky z Chrástu představeny takto: Balady, milostné a svatební písně, pijácké popěvky, ozvěny kramářských písní, městské kuplety, ale také umělé lidovky nebo skladby současných písničkářů. Představujeme náš výběr z většinou nevydaných regionálních zápisů z 18. – 21. století, včetně několika písní

v egerlandském dialektu němčiny. To je pozoruhodná šíře, nicméně vedle na FB uváděných žánrů „Folklór, Folk, Punk, Jazz, Swing, Ska“, pochopitelných u mladých lidí, bude zřejmě nejhodnotnějším jejich přínosem folklór.

Neměl bych ještě zapomenout poslední, ale neméně důležitou poznámku, která úsilí souboru zaměřenou na lidovou kulturu ozřejmuje právě z povahy tradice, která v této sestavě bývá důležitá. Kromě matky Vojtěcha Kouby Evy Koubové se na jevišti objevují další Koubové – Přemysl Kouba (housle), Čestmír Kouba (klarinet). Kapela s rodinným základem a tradicí má punc hodnověrnosti. A to pro muzikanty

a zpěváky z Chrástu rozhodně platí.

Jan K. Čeliš / prosinec 2016

Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH