19. 12. 2017 Miro Žbirka Symphonic & Beatles

 Kongresové centrum Praha – Kongresový sál, 19. prosince 2017, 19.00

České doteky hudby 2017

Moravská filharmonie Olomouc
Adrian Kokoš (Slovensko) – dirigent
Miro Žbirka – zpěv

Program MHF České doteky hudby každoročně nahlíží v crossoverové řadě i do jiných oblastí, než je vážná hudba – do jazzu, folklóru či hudby populární hudby. Takovým projektem, a je možné se domnívat, že velice pozoruhodným, je večer nazvaný „Miro Žbirka Symphonic & Beatles“, který se uskutečnil v Kongresovém sále Kongresového centra Praha v podání jednoho z nejpopulárnějších slovenských zpěváků. Miroslav Žbirka, rodem vlastně napůl Slovák, napůl Angličan (pochází ze smíšeného manželství, matka je Angličanka, otec Slovák), je známý svým celoživotním vztahem k legendární liverpoolské skupině i anglické kultuře. Ostatně poslední, kritikou ceněné dvojalbum, „Miro“, natočené před dvěma léty ve slavných studiích Abbey Road, je právě převážně v angličtině, byť posluchač nalezne i slovenské písničky.

Projekt, uvádějící v pražském Kongresovém centru Žbirkovy písně v „symfonickém hávu“, se v historii ČDH řadí k úspěšným večerům tohoto typu. Patří k dnešním aktuálním trendům, lze uvést například někdejší „SymphonicQueen“ s Filharmonií Hradec Králové. Rovněž hudba slavných Brouků, jejichž popularita ani po takřka půl století po ukončení jejich existence nijak neklesla, se objevila v programech společnosti České doteky hudby, totiž před několika lety na Dvořákově festivalu v podání Wihanova kvarteta.

Ovšemže ani vystoupení Mekyho Žbirky v Kongresovém centru Praha není bez historie. Ta je naopak velmi bohatá. „Miro Žbirka Symphonic & Beatles“ je závěrečným koncertem jeho letošní „Vánoční Symphonic Tour 2017“ (9. 12. Brno, DRFG Aréna, 11. 12. Plzeň, Home Monitoring Aréna, 13. 12. Bratislava, Aréna O. Nepelu a 15. 12. Pardubice, Tipsport Aréna, se Zlínskou filharmonií a s účastí speciálních hostů, zpěvačky Lenky Filipové a houslisty Jaroslava Svěceného). To samo mělo ale i své předchůdce před šesti lety ve velice úspěšném projektu „Symphonic Tour 2011“ (Bon Art Production, Capella Istropolitana, 17. 10. Brno, 26. 10. Ostrava, 2. 11. Plzeň, 7. 11. Praha).

V Praze se na koncertu ČDH  o symfonickou složku postarala Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Adriana Kokoše, uznávaného interpreta a propagátora slovenské vokálně-instrumentální hudby, proslulého mimo jiné spoluprací se skladatelem Víťazoslavem Kubičkou, jehož deset oper uvedl v premiéře. Se Žbirkou slovenský dirigent již v minulosti spolupracoval a myslím, že oba navázali upřímné přátelství. Vyzdvihnout je pak třeba i kongeniální aranžmá skladatele Martina Hyblera, jenž se v minulosti podílel na programech ČDH (například uvedením Symfonie „Na příchodnou“ coby pendant Haydnovy známé „Na odchodnou“ ve Smetanově síni).

Hyblerova instrumentální skladba „Melodicon. Suita pro symfonický orchestr na témata písní Mira Žbirky“ také zahájila program v Kongresovém sále, hned po úvodních slovech ředitele festivalu Miroslava Matějky, a po jejím doznění přišel na scénu Jiří Vejvoda, známý rozhlasový a televizní autor a novinář, který uvádí už od poloviny devadesátých let právě i významné koncerty, a pozval na jeviště autora Melodiconu a aranžmá skladeb celého večera, tedy Žbirkových i těch, které Meky zpíval z repertoáru Beatles. Hybler v odpovědi na Vejvodovu otázku prozradil, že zpěvák mu ve výběru skladeb nechal volnou ruku, i to, jak je důležité vystihnut charakteristické momenty originálního songu. A i tento večer přesvědčil, že se své nelehké úlohy zhostil opět výtečně.

A nyní už skutečně přišly na pořad Žbirkovy písně. Zpěvák zavzpomínal na rok 1983, kdy vystoupil v tomto sále (tedy rok poté, kdy získal v historii prvního slovenského Zlatého slavíka) a zazpíval v úvodu Jesennú lásku, hit osmdesátých let (původní nahrávku najdeme na albu Zlomky poznania z r. 1988, vyd. Opus), následovala rychlejší skladba Zažni a zpěvák se vrátil v čase ještě o kus zpátky ke skupině Modus, s níž jsou spojeny jeho začátky. Modus byl zajímavý tím, že se už od začátku sedmdesátých let rozhodl vydat směrem původní autorské tvorby, Žbirka zavzpomínal na Janka Lehotského a Mariku Gombitovou a další osobnosti, které tehdejší posluchači znali ze stránek (a anket) Mladého světa či tehdejší Československé televize (s Gombitovou ovšem slovenský hitmaker vystoupil i v poslední době v sérii koncertů s názvem Road to Abbey Road v minulém roce, např. na pražském Výstavišti či v Ostravě, poté v Bratislavě a Košicích).

A myslím, že to bylo po této písni nebo hned po té následující, Múr našich lások (natočeno na albu Roky a dni, 1983, vyd. Opus), kdy hlavní protagonista večera s humorem sobě vlastním prozradil, že „se cosi v šatnách domluví, ale pak to dopadne jinak, a že ho napadlo zahrát ještě něco jiného“ (řekl to slovensky a já jsem si mohl náhledem do playlistu potvrdit, že to tak opravdu je, byť se mohlo zdát vtipem či součástí dramaturgické strategie) a zahrál pouze s kytaristou své kapely, která už také byla od začátku Žbirkových písní na jevišti, nádhernou píseň Blackbird, kterou zpíval Paul McCartney na dvojalbu White Album (1968). 

Blackbird singing in the dead of night
Take these broken wings and learn to fly
All your life
You were only waiting for this moment to arise

Kouzlo akustické kytary použité v aranžmá v Indii, kde tenkrát Beatles trávili čas v meditačním centru a rockovou aparaturu neměli k dispozici, zapůsobilo i nyní. Nevím, zda mohu prozradit i svůj osobní srdeční zážitek zhruba hodinu před tím, kdy jsem se toulal prostorami Kongresového centra a na jevišti zaslechl známé akordy. V přítmí onoho obrovského prostoru jsem pomalu přišel ke kytaristovi Honzovi Ponocnému a spolu s ním si tiše zanotoval (zpívat neumím) jímavý song Julia, který si on tiše zpíval pro sebe (píseň je z téhož alba, jako Blackbird, Kos). Na těchhle písních je fascinující, že tam není skoro nic, jen pár tónů kytarového doprovodu, snad nějaké drobné perkuse (v Kosovi) a ta ztišená melodie. A musím potvrdit chválu kritiky, Ponocného kytara je jako originál. Ale zpět k programu.

Následovala píseň s úvodním charakteristickým kytarovým riffem Len s ňou (album Zlomky poznania) a poté Medley, které zpěvák okomentoval slovy, že není na koncertech možné přehrát všechny známé písně, které by si publikum přálo (na narozeninovém koncertu 2012 v 02 aréně komentoval podobně, „musím skromně povedať, že máme priveľa hitov“), a tak jsou zde spojeny do jednoho čísla (V slepých uličkách, Nechodí, Katka, Prvá). Pak přišla tichá píseň Denisa (Roky a dni, 1983), dozvěděli jsme se i osobní kontext skladby (tohle jméno má Mekyho dcera) a před patnáctiminutovou pauzou Balada o polných vtákoch.

Neměl jsem tedy příliš mnoho času na úvahy, uvědomil jsem si nicméně několik věcí, které se mi potvrdily v druhé polovině programu. První věcí je neuvěřitelná zpěvní kondice dnes pětašedesátiletého slovenského skladatele a zpěváka. Přece jen můžeme mnohdy slýchat výkony někdejších ikon, které jsou „dobré“, ale aranže je posazená po dvaceti či třiceti letech o kvartu níže. Tady nikoli. Miro Žbirka zpívá v plné výšce, a ovšemže to zdaleka není jediné kritérium, nicméně jeho slova publiku, že mu jde o to, aby si z i tohoto vystoupení odneslo pocit, že „bolo dobre“, se naplnila v plné míře – a to přesto, že právě na minulém turné si prý přestál těžký zápal plic a musel se kurýrovat tuším v tatranském sanatoriu. O charakteristiku jeho přirozeného zpěvu se tady nebudu ani pokoušet, tu už jistě nesčetněkrát učinila hudební kritika.

Druhým momentem je Žbirkovo průvodní slovo, které zabírá u publika svou lehkostí a zábavností, osobitým humorem převracejícím hrany slovních významů. Jak to vyjádřil v komentáři k vystupování populárního zpěváka a symfonického orchestru, populárnímu zpěvákovi publikum tleská po třech minutách, orchestr se nadře a ještě si musí počkat čtyřicet minut, než se dočká potlesku. Miro Žbirka nemusel čekat ani ty tři minuty. Pozoroval jsem zvláště divačky, jak na něm visely rozzářenýma očima hned od začátku. O to ale nejde. Vlastně ano, jde o to, ale je tu ještě jedna věc. Při všech těch fórcích, jako že ho na Václaváku potká jeho posluchač a řekne mu, „jsem rád, že jsem se s Vámi setkal, že jste potkal svůj vzor“, je v tom, co Žbirka na jevišti říká, vždy jádro nějaké hlubší myšlenky. Nejsou to jen plytké řeči, nýbrž lehce podané motivy, které mohou vést k zamyšlení.

Jedním z takových ústředních motivů, které se coby počátek vlákna úvahy objevil na začátku, v průběhu večera se znovu v různých variacích vynořil a nakonec vytvořil definitivní tečku za celým večerem, byla konstelace a vztah vážné a populární hudby. Zprvu představovala přítomnost obojího na jevišti mimořádnost prezentovaného pořadu, sestávajícího ze dvou zdánlivě různorodých živlů, které se vzájemně doplňují a obohacují, pak Miro Žbirka podotkl, že v roce 1983, kdy s ním vystupovali čtyři další hudebníci, netušil, že v roce 2017 zde bude stát se symfonickým orchestrem, tedy aktualizoval časovou linku své hudební kariéry, a nakonec, když podotkl tři skladby před koncem, že budou muset přidat, aby, až přijde domů, mohl ženě na její otázku, jaké to bylo, mohl říci, „přidávali jsme“, uzavřel pak v poslední větě po oněch přídavcích, že si poslechne něco z rockové či populární hudby, ale také něco od Johanna Sebastiana Bacha.

Nyní ale už začala druhá polovina programu, zahájená novějšími skladbami, pohodovým songem Milionkrát (Modrý album, 2001), následované dalším hitem Co bolí to přebolí (z téže desky), a po nich tedy už legendárními hity Beatles. Byly tři, All You Need Is Love, Yesterday, Hey Jude, a ovšemže to bylo dramaturgické vyvrcholení večera. Pozoroval jsem v tu chvíli vzadu za jevištěm violoncellistku, jak si zpívá text anglické písně. Druhý z nich je vlastně největší ikona liverpoolské skupiny, jedna z nejnahrávanějších skladeb v dějinách hudby vůbec, první a třetí mají pak onen „nekonečný“ závěr.

To ale nebyl úplný závěr. Jak naznačeno, všichni jsme věděli, že budou přídavky. A koncert pokračoval, jakoby se nechumelilo, včetně komentářů k jednotlivým songům. Následovala Atlantida (Sezonné lásky), pak píseň, která komentuje zvláštní situaci, kdy totiž o Vánocích za první světové války přestaly dvě nepřátelská vojska v zabíjení – Vianočná (o příměří), a pak už Happy Xmas, vlastně obsahově příbuzná té předchozí (Lennonovo aktivistické období, druhý titul je War Is Over). Takže, pokud tuhle píseň můžeme přidat k těm předchozím třem řečeným od Beatles, pak to jsou čtyři. Působivý závěr – v sále se rozsvítila světla stovek mobilů a dodaly atmosféru celému sálu, který zpíval spolu. A pak už to bylo velmi rychle, poslední Mám rád (do třetice Modrý album), a skvělý večer byl za námi. Také It Easy.

Jan K. Čeliš / prosinec 2017
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH