19.12.2018 - ,,MOŽNOSTI TU JEŠTĚ SOU"

„Možnosti tu ještě sou“ – M. Pavlíček & M. Načeva

Kongresové centrum Praha – Společenský sál, 19. prosince 2018
Monika Načeva – zpěv
Michal Pavlíček – kytara
Smyčcové kvarteto Pavla Bořkovce
 

Když ředitel MHF České doteky hudby Miroslav Matějka v úvodním proslovu na slavnostním zahajovacím koncertu ve Španělském sále Pražského hradu „Ivan Klánský & Novosvětská“ zdůraznil kromě výjimečnosti tohoto ročníku festivalu i večera (souběh „kulatých čísel“ – 100. výročí české státnosti, 20. ročník festivalu, 50 let existence Státní filharmonie Košice, 70 let proslulého klavíristy, jenž je nedávno oslavil se svými čtyřmi syny v Rudolfinu) charakter festivalu, jenž „si přeje poukazovat na rozmanitosti těchto národních škol, na jejich krásu v odlišnosti vlastních tradic“ a chce být „nikoli mainstreamový, ale umělecky zcela vyhraněný,“  pak to ve vrchovaté míře platilo také pro takové projekty, jako je ten, který byl v dramaturgii festivalu zařazen jako druhý koncert ve Společenském sále Kongresového centra Praha - „Možnosti tu ještě sou“ Michala Pavlíčka & Moniky Načevy se Smyčcovým kvartetem Pavla Bořkovce.

Bylo by věcí samostatné recenze pohovořit o těch dalších, které se už v rámci řady „Crossover“ (vedle Exkluzívní, Komorní, Orchestrální či Literárně hudební) uskutečnily, v minulém ročníku například koncerty Mira Žbirky rovněž v této budově či Ivy Bittové v Rudolfinu, pravidelně v letech předchozích, ale i v letošním ročníku, kde dalším crossoverovým projektem je, rovněž ve Společenském sále, vystoupení Dana Bárty a jeho Illustratosphere a Komorní filharmonie Pardubice. Spolupráce Moniky Načevy a Michala Pavlíčka patří k nepřehlédnutelné poloze české alternativy a participace kvarteta Pavla Bořkovce (Alexej Aslamas – housle, Ondřej Hás – housle, Matěj Kroupa – viola, Štěpán Drtina – violoncello) představuje další stylový přesah k již existujícím vrstvám přínosu toho, co obě ústřední osobnosti v předchozích desetiletích již vykonaly, proto se jejich večer v Kongresovém centru řadí v dramaturgii festivalu na významné místo.

Monika Načeva a Michal Pavlíček se potkali v roce 1994 při práci na debutovém albu Moniky Načevy „Možnosti tu ještě sou…“, které dalo název i tomuto večeru v Kongresovém centru Praha. Pavlíček citlivým způsobem zhudebnil básně Jáchyma Topola. Album i živá vystoupení měla velký úspěch. Není divu, spojení obdivovaného kytarového mága, skladatele svérázných hříček či silných působivých balad, ale i symfonické a scénické hudby se zcela původním rukopisem (abych parafrázoval publicistu Ondřeje Konráda) s jednou nejpozoruhodnějších zpěvaček české alternativní scény, která prošla několika proměnami od klasického rocku přes elektronickou taneční hudbu po experimenty mimo hranice stylů, přináší na scéně jedinečný zážitek. „Na jejích albech spolupracovala řada osobností české scény: například Jan P. Muchow, Michal Pavlíček a jako textař Jáchym Topol. Může se srovnávat s tím nejlepším, co v tomto žánru v 90. letech v Čechách vzniklo,“ dočteme se na stránkách redakce časopisu Muzikus.cz.

Ve výběru písní ze společné dílny obou umělců (řekněme, že u řady z nich je podepsána Načeva, u některých společně s Pavlíčkem, ve spolupráci se pak objevuje i několik jiných jmen) nalezneme i některá čísla z alba „Mami“, k jehož vzniku byl přizván DJ Five. Právě k němu je možnost vnímat jako alternativu nejen barevnost hudebních struktur Smyčcového kvarteta Pavla Bořkovce, ale – abych parafrázoval titul alba a názvu celého večera (kromě toho je to i přímo jedna textová sekvence z jednoho songu) – „možnosti“ smyčcových nástrojů, které jako by se výběrem hráčských technik (flažolety, arpeggia, razantní rytmické figury, a především pizzicata, vedle klasické, vlastně romantické kvartetní harmonické sazby) přiblížily do jisté míry Pavlíčkově kytaře, která vedle základní rytmické úlohy „drnkacího nástroje“ přichází houslím vstříc melodickými prvky a s violoncellem, které má také tak trochu úlohu kontrabasu, vytváří další „možnost“ hudebního partnerství na jevišti.

Aranže, jejichž autory jsou členové smyčcového kvarteta, tak zúročuje zkušenosti, které vyplývají z jeho zaměření i v oblasti výchozí klasické hudby, tedy především na českou hudbu 20. a 21. století (violista Matěj Kroupa je pravnukem skladatele a profesora na pražské HAMU, jehož jméno toto hudební uskupení nese). Takže je to ideální – a řadou koncertních vystoupení osvědčené – spojení. Zvuk tohoto komorního tělesa bychom našli i na albu „Na svahu“ z roku 2016, zde se nacházející píseň „Obrovský slunce“ dalo název pořadu, který mohli před několika lety slyšet i posluchači Dvořákova festivalu (v červnu 2011 ve Valdštejnské loggii u Jičína, v roce 2014 v trutnovském UFFO a na zámku v Poděbradech, v dalších ročnících ještě na jiných místech), organizovaném rovněž Českými doteky hudby. Nahlédnutím do programu zjistíme, že spolu s Obrovským sluncem je na programu večera v Kongresovém centru celou řadu songů z tohoto alba, jen je, pro pořádek, třeba poznamenat, že pořadí skladeb na koncertu bylo do určité míry odlišné od toho, jež je uvedeno v katalogu: Sběračky mušlí, Nebe je rudý, Ohnivá voda, Geronimo, Zavři, Bílej sníh, Měsíc, Jako kočka, Anděl, Obrovský slunce, Jiná žena, Mami, Na svahu, Místo, Udržuj ledničku plnou, jako přídavek zazněl rytmický song Zelenej drak z titulního alba).

V projektu Pavlíčka a Načevy je cosi kosmického, strhujícího, extatického, dotýkajícího se něčeho podstatného v nás.  K onomu tajemství se lze přiblížit komentářem k leckteré ze skladeb, které byly na programu (či které si můžeme poslechnout poslechem cédéček, na nichž sice nejsme účastni tak intenzívně události, nicméně vyniknou ostřeji obrysy diskurzu sdělení), mne pro tento stručný komentář zaujala píseň Ohnivá voda, již (podobně jako některé další) mohou posluchači znát i z podání skupiny Psí vojáci, ostatně Monika Načeva v jinak velice úsporném komentáři – vlastně to byla k programu jediná poznámka – tuto píseň věnovala Filipu Topolovi.

Moje sestra je Ohnivá voda
má rozcuchaný vlasy a ráno řekne: di do práce
myslím si: beru si kolik chci a dávám kolik mohu
a říkáme si: miluju tě.
Měsíc sálá a my dva jsme v noci Ohnivý vody
kůže na kůži. A všechno
je důležitý. Sestro. Teď v noci.
Jsi vedle mne ve snu
i potom. Zvuk dechu a doteky nehty
v rytmu mozku s krví. Ty.
Buď u mě. Ještě blíž. Ohnivá vodo.
(zhruba druhá polovina textu, dle: www.karaoketexty.cz)

Možná i srovnáním s jejich interpretací vynikne naléhavost, s níž jde „pod kůži“ (kůže na kůži) aspekt tělesnosti, v níž proniká lidská bytost s živly (moment „sestry“, tedy zdvojení, „noci“, tedy romantického toposu, v poezii přítomného od Hölderlina a Máchy, protikladné prvky jako „dech“ a „nehty“, tedy něco efemérního, ale zároveň podstatného, proti čemusi naturalistického svým zvukem škrábání), což vystupuje v interpretaci Načevy, podpořené DJ Five a kvartetem, ještě výrazněji než „bigbít“ Psích vojáků a mužského interpreta, bratra autora textu (z románu Sestra, který dal název i celému albu). Stojí za to si v tomto kontextu znovu všimnout i sazby smyčcové interpretace, vyzařující energii rytmu (nepřítomná je baskytara a bicí) i pasáž disonancí, podobnou té u Psích vojáků. Vzniká svébytná nová podoba songu, jak k tomu ostatně poukazuje někdejší recenze alba „Načeva se nebojí vstoupit podruhé a jinak do stejné řeky“ na stránkách ct24.ceskatelevize.cz/kultura), což je pak „naživo“ ještě výraznější. Z recenze nicméně ještě ocitujeme samu Načevu: „Spolupráce s Pavel Bořkovec Quartetem je úžasná, skladby se vznesly výš, aby mohly nejvíce vyznít silné nadčasové básně Jáchyma Topola a nezaměnitelná romantická akustická kytara Michala Pavlíčka.“

A to mohu s velmi dobrým svědomím podepsat. Vždy se při takových příležitostech ohlížím do publika, byli to z velké části ti pravověrní, kteří prakticky celý repertoár večera znali a notovali si tiše v jednom z posledních adventních večerů tohoto roku společně s těmi na jevišti. A bylo jich hodně.

Jan K. Čeliš
20. prosince 2018