27.12.2018 - JOSEF SUK A ANTONÍN DVOŘÁK

Josef Suk a Antonín Dvořák
Velikáni české hudby republice

Slavnostní a mimořádný koncert k 100. výročí vzniku Československa

Novoměstská radnice, 27. 12. 2018, 19:00 hod.

Festivalový orchestr České doteky hudby
Pavel Fischer – umělecký vedoucí

Večer se jmény dvou „velikánů české hudby“, označený jejich jmény, je jedním ze čtyř slavnostních koncertů, které jsou věnovány 100. výročí československé státnosti. Tento, ve Velkém sále Novoměstské radnice, vhodném pro komornější příležitosti, byl opravdu „komornější“, nic to ovšem nemění na skutečnosti, že to byl pro posluchače mimořádný zážitek. Zazněly zde totiž skladby, které nejsou ani operní árie, ani velkolepé symfonické skladby, nicméně strhující dojem z provedení dvou mimořádných skladeb českých klasiků vyvolala interpretace festivalovým orchestrem České doteky hudby, o němž je třeba se alespoň krátce zmínit. MHF České doteky hudby je jedním z mála srovnatelných podniků, které mají svůj vlastní komorní orchestr, jenž vystupuje na festivalu při různých významných příležitostech.

Pod vedením sólisty, skladatele a pedagoga Pavla Fischera jej tvoří laureáti světových soutěží, sólisté a členové předních českých komorních souborů (Škampovo kvarteto, Pavel Haas Quartet, Artemis Trio, Ensemble Martinů, Martinů Quartet) či koncertní mistři a hráči předních orchestrů (Česká filharmonie, SOČR, Orchestr Národního divadla, PKF – Praque Philharmonia, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, Český národní symfonický orchestr). Takto je charakterizováno toto těleso v materiálech festivalu, a je třeba jen dodat, že řada z těchto (zvláště komorních) souborů účinkovalo na některém z minulých ročníků festivalu. V tomto ohledu bych doplnil ještě jedno jméno, totiž soubor Bardolino, jenž se věnuje alternativní hudbě a jehož je Pavel Fischer rovněž uměleckým vedoucím.

A jednak proto, že se jedná o sólové hráče, ale i proto, že se během let soubor v jednotlivostech proměňuje, si umělci zaslouží být uvedeni jmenovitě:
1. housle – Pavel Fischer, Markéta Janoušková, Markéta Nádvorníková, Helena Jiříkovská, Monika Růžková Urbanová 2. housle – Anna Veverková, Adéla Štajnochrová, Hana Dostálová Roušarová, Marie Kosinová, viola – Radim Sedmidubský, Barbora Hilpo Veisová, Zbyněk Paďourek, violoncello – Bledar Zajmi, Lukáš Polák, Alžběta Vlčková, kontrabas – Tomáš Hudec, Jan Buble

Hudba obou českých hudebních velikánů je na jedné straně svébytná a tedy svým způsobem „protikladná“, na straně druhé historicky související, navazující jak umělecky (vzhledem k tomu, že Suk byl Dvořákovým žákem), tak dokonce osobně – Josef Suk si vzal za manželku Dvořákovu dceru Otylku a založil tak tím určitou rodinnou linii, jejichž další příslušníci, zvl. houslista a violista Josef Suk mladší, zásadním způsobem přispěli k české kultuře. Přitom ovšem je jejich tvorba, jakkoli je to obtížné nějak pojmenovat (hovoří se o specifické melodičnosti), „česká“. Hudba Antonína Dvořáka je zastoupena mnohočetně i na jiných koncertech festivalu, hned v úvodním Slavnostním zahajovacím koncertu, kde zaznělo jeho nejslavnější symfonické dílo, Novosvětská, árie z jeho oper Armida a Rusalka byly zařazeny na program Česko-slovenského operního gala 30. prosince.

Smyčcový sextet A dur patří do Dvořákova tzv. „slovanského období“, vedle první řady Slovanských tanců, po jejichž dokončení skladba vznikla, či dvou Slovanských rapsódií. Dr. Jarmila Tauerová charakterizuje v textu v katalogu toto pozoruhodné dílo mimo jiné těmito údaji: „Druhá věta Sextetu je – poprvé v Dvořákově tvorbě - označena jako »dumka« (útvar odvozený z maloruské lidové písně) a třetí věta jako »furiant« (stylizace českého lidového tance). Sextet měl premiéru v Berlíně (1879) v podání slavného houslisty a Dvořákova přítele Josepha Joachima a dalších interpretů. Brzy ho hráli hudebníci v Evropě i zámoří.“

Hudba Antonína Dvořáka nicméně zazněla až v druhé části programu, v té první si posluchači vyslechli Serenádu pro smyčcový orchestr Es dur op. 6 Josefa Suka. Dílo je pozoruhodné svou zralostí, překvapivou při pouhých osmnácti letech věku skladatele. I když tu můžeme zaslechnout „dvořákovský“ kontext (podpořený skutečností, že Suk prý reagoval na radu svého budoucího tchána „nechte těch svých velkolepostí v moll“) a ovšem také skutečnost, že Otylka začala být v centru jeho životní pozornosti.

Byla to radost poslouchat v sále Novoměstské radnice muziku interpretovanou s úsměvem a energií, pro toto těleso charakteristickou. Tentokrát nehráli vestoje, jak jsem je slyšel na řadě minulých koncertů. Myslí se mi vedle bezprostředního zážitku honily souvislosti, které mají číselně magickou povahu – druhý ze čtyř slavnostních koncertů věnovaných velkému výročí české státnosti, druhý ze dvou koncertů v tomto sále v letošním ročníku, hudba dvou skladatelů, která se jevila takřka, jakoby to byla hudba skladatele jednoho. Kontinuita, což je podstata kultury.

Jan K. Čeliš / prosinec 2018
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH