6. 1. 2017 - Milostné operní gala / Dénes Várjon & Chopin

Slavnostní závěrečný gala koncert
České doteky hudby 2017

Obecní dům – Smetanova síň, 6. ledna 2018, 19:00 hod.

Barbora Polášková – mezzosoprán
Aleš Briscein – tenor
Dénes Várjon (Maďarsko) – klavír
Orchestr Národního divadla v Praze
Jan Kučera – dirigent

V závěrečném slavnostním gala koncertu je několik dramaturgických vrcholů, na nichž spočívá konstrukce, totiž tři. Obvyklé střídání instrumentálních skladeb, obvykle operních ouvertur, s čísly zpěvními, tedy sólovými áriemi či milostnými duety, bylo tentokrát obohaceno ještě třetím momentem, totiž klavírním koncertem, zařazeným coby poslední skladba první poloviny večera. Interprety, na nichž tíže (a ovšemže zároveň lehkost, hned zkraje se hraje Mozart!) spočívá, byli dva přední čeští operní sólisté, Barbora Polášková a Aleš Briscein, jeden instrumentální sólista, totiž maďarský klavírista Dénes Várjon, dirigent Opery Národního divadla Jan Kučera a Orchestr pražského Národního divadla. Použiju-li ještě jednou onu hříčku z komentáře k jednomu z předchozích večerů, vytváří se tady jakýsi numerický vztah mezi hudebními tématy a osobnostmi/subjekty, tedy třech ku čtyřem či pěti, započítáme-li jako jeden z důležitých momentů orchestr.

​Chtěl jsem to teď vzít pěkně popořádku, tedy lineárně a chronologicky, nicméně Anna Hejduková na jevišti oznamuje drobný přesun, totiž zpěvních čísel do druhé poloviny večera. Tohle nemám rád, nebyl skutečný důvod to nenastavit předem, nicméně dramaturgicky to byl správný krok, už vzhledem ke stěhování klavíru, ale i gradace večera. Mozartova instrumentální hudba (hrály se ouvertury k opeře Figarova svatba a Únos ze serailu) dává večeru určitý rámec, do něhož je zasazeno vše ostatní, rozbíhající se pak určitými směry. Na jedné straně ke klavírnímu Koncertu č. 2 f moll op. 21 Fryderyka Chopina, na straně druhé k áriím a duetům Rossiniho, Saint-Saënse, Pucciniho či Verdiho.

Chopinova hudba rozvíjí onu zdobnost, která je obsažena v rokokovém duchu Mozartových skladeb, v podání vynikajícího maďarského klavíristy mladší/střední generace Dénese Várjona (nar. 1968 v Budapešti), který v Praze koncertoval již před čtyřmi roky. Technická náročnost a bravura rychlých pasáží, které vzbuzují dojem, že nestíháte sledovat vše, co se na klávesnici děje, a zároveň vnímáte – v případě Várjonově – preciznost a zřetelnost podání, to je zvláštní efekt, vycházející z dobového stylu concerto brillante, které polský skladatel, tedy ještě mladý, tehdy teprve devatenáctiletý muž, tedy na počátku své kariéry, vrchovatě naplnil. Je nicméně zajímavé, že tato hudba se nevyčerpává pouhou virtuozitou, jakkoli fascinující, ale je naplněna hlubokou citovostí, již vyzdvihují hudební kritikové zvláště ve druhé větě, jíž dokonce přikládají někteří z nich těžiště celé skladby. Já jsem v tomto případě nesmírně oceňoval vyrovnanost zvuku orchestru a klavíru, například v místech, kdy orchestr rozvíjí melodii a klavír se v triolách, trylcích a rychlých bězích touto melodií proplétá, takže ukazuje svou technickou dovednost, aniž by ale přitom orchestr přehlušoval (nebo ale také naopak!).

Na tom má určitě podstatný podíl také dirigent Jan Kučera, také skladatel a klavírista, někdejší asistent šéfdirigenta V. Válka v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu, nepřehlédnutelná osobnost českého hudebního života. Orchestr vedl precizně, zřetelnými a přitom uměřenými gesty. Myslím, že jsme byli svědky nejen skvělého výkonu, ale i souhry obou elementů.

Vtip, tempo, subtilní humor a rafinovaná orchestrální sazba, to jsou některé rysy, kterými australský hudební kritik Charles Osborne (mimochodem zesnulý na podzim loňského roku) postihoval charakter Rossiniho opery Il barbiere di Siviglia, tedy Lazebníka sevillského, napsaného podle Beaumarchaisovy komedie. A domnívám se, že právě ony jsou tou hudební návazností k Mozartovi (vedle oné faktické, totiž že postava lazebníka Figara, stvořená francouzským dramatikem, je, prostřednictvím jiné Beaumarchaisovy komedie, totiž Figarova svatba, uchopena ve stejnojmenné opeře právě vídeňským klasikem). Lehkost, vtip, lyričnost (chcete-li láska) v různých podobách, mám-li rozvádět dále úvahu o dvojlince Mozart – Chopin – Rossini.

A tak bychom mohli pokračovat dále, ke kontextům dalších autorů. Zmiňme ale jinou paralelu. Tak jako působila zhudebnění Baumarchaisových divadelních her jako blesk z čistého nebe, tak byl někdy před sedmi lety zjevením záskok Barbory Poláškové v olomouckém Moravském divadle v roli Carmen, který svým způsobem odstartoval její pěveckou kariéru, jak o tom píše tehdejší OperaPlus (Zdena Plachá, 8. 5. 2011). Ostatně Carmen v titulní roli s Barborou Poláškovou uvedlo v předloňském roce (2016) i Slezské divadlo Opava. První část názvu dnešního koncertu ve Smetanově síni „Milostné operní gala“ se tohoto kontextu tedy velmi přesně týká. Ostatně o „bouřlivém potlesku“ a chvále nejen atraktivity, ale krásného hlasu Barbory Poláškové se píše právě v souvislosti s kavatinou „Una oce poco fa“ v recenzi v Solinger Tageblattu, komentující vystoupení mezospranistky v místním divadle. A určitě totéž platí pro naše vystoupení ve Smetanově síni. A už nebudu snad ani pokračovat komentářem k dalším áriím.

Když jsem si zjišťoval informace o Aleši Brisceinovi, kterého mám zařazeného jakožto dlouhodobou stálici operní scény, ať již ve Státní opeře Praha či v pražském Národním divadle a jako opakovaného laureáta Thálie, překvapilo mě, co jsem nevěděl, že totiž původně studoval na Pražské konzervatoři také hru na klarinet a že studoval také na Pedagogické fakultě ZU v Plzni. V tuto chvíli je samozřejmě důležitější přesvědčivost jeho výkonu s Orchestrem Národního divadla ve Smetanově síni. Není o ní pochyb. Nadšení publika narůstalo od čísla k číslu, od árie Maurizia „La dolcissime effigie“ z opery Adriana Lacouvreur Francescy Ciley, přes árii Oronta z Verdiho opery Lombarďané a dalších, až vyvrcholilo v duetu Violetty a Alfreda „Parigi o cara“ z opery la Traviata rovněž italského operního skladatele.

Zkrátka i závěr byl grandiózní a celý koncert tak byl tou správnou tečkou za celým letošním festivalem České doteky hudby.

Jan K. Čeliš / leden 2018
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH