6. 12. 2016 – Gabriela Demeterová & Beethoven „Osudová"

Slavnostní zahajovací koncert
České doteky hudby 2016

Pražský hrad – Španělský sál, 16. prosince 2016, 19.00
Filharmonie Bohuslava Martinů
Jakub Klecker – dirigent
Gabriela Demeterová – housle
Marek Vašut – průvodní slovo

Zahajovací koncert 18. ročníku MHF České doteky hudby, který je vždy významnou kulturní událostí adventní Prahy už vzhledem k nejprestižnějšímu místu konání a společenské rovině, jsme očekávali s určitou dychtivostí už proto, že ještě na začátku léta byly obavy

o to, zda se podaří festival v plné šíři realizovat, vzhledem k finančním podmínkám v oblasti kulturní politiky v poslední době. Zatímco příští ročník regionálního Dvořákova festivalu, který ČDH rovněž pořádají, pravděpodobně uskutečnit možné nebude, zde nakonec vše dobře dopadlo. Při prvním náhledu do katalogu festivalu je zřejmé, že program festivalu je připraven v plnosti, bohatosti a šíři podobné minulým ročníkům.

Dramaturgie večera byla postavena na dvou pilířích, snad nejikoničtějších jménech české a evropské hudební kultury – Antonínu Dvořákovi, jehož proslulý houslový koncert interpretovala česká houslistka a violistka, první česká finalistka a absolutní vítězka Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii Gabriela Demeterová, a Ludwigu van Beethovenovi s jeho Symfonií č. 5 „Osudovou“ v podání zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Jakuba Kleckera, výrazného představitele mladé dirigentské generace (nar. 1982), původem z brněnské hudební rodiny. A oněm dvěma skladbám byla předsazena skladba Zdeňka Fibicha v Podvečer. Tedy stručně shrnuto, program, který umělci prezentovali o předešlém večeru (čt 15. 12. 2016) na domovské scéně filharmonie, tedy v Kongresovém centru Zlín, a v její režii pod názvem Vše nejlepší, pane Beethovene. Ovšem pouze bez účasti herce Marka Vašuta, který – už tradičně – obstaral na Pražském hradě průvodní slovo.

Ve Španělském sále nicméně na začátku koncertu kromě moderujícího Marka Ebena (v češtině a angličtině) a ředitele Českých doteků hudby Miroslava Matějky vystoupil s pěkným pozdravem Anonín Dvořák, prapotomek slavného skladatele. Z úvahy o pěti smyslech, jimiž vnímáme hudbu, směřující nakonec k pojmu, který vyjadřuje název festivalu i pořádající společnosti, vybírám klíčovou pasáž: Hmat a tedy „doteky" jsem si nechal na konec mých úvah o našich smyslech (a jejich smysluplného využití při koncertech). Ano, tento hudební festival to má již ve svém názvu – a já pevně věřím, že i v programu.  Aniž si to plně uvědomujeme, hudba se nás dotýká a přijímáme ji téměř stejně jako ostatními našimi smysly. A možná, zejména u senzitivních lidí, k nimž rozhodně patřím, se nás dotýká ještě silněji. Necháváme se hudbou kolébat, hladit a laskat, necháváme si přejít mráz po těle, sevřít hrdlo úzkostí a obavami, zrychlit srdeční tep, nebo zatajit dech.

Fibichova úvodní skladba by mohla svým podtitulem „selanka pro orchestr“ vyvolávat – vzhledem právě ke slavnostnímu charakteru koncertu, u nějž bychom mohli očekávat až jistou dávku patosu – trochu překvapený úsměv až rozpaky, ale nenechme se mýlit synonymem pro „sentimentální idylu“.  Motivy skladby, pravda pocházejí z cyklu klavírních Fibichových skladeb s názvem Nálady, dojmy a upomínky

a původně „přídavkovou“ melodii (v úpravě Jana Kubelíka pro housle a klavír s názvem Poem), nazvali kdysi kritici „sladkobolným salonním hitem“, nicméně estetické vnímání doznává někdy překvapivé obraty a skladbu autora unikátních melodramatů a symfonických básní, které v tomto případě nazýval symfonickým obrazem (vzhledem k tomu, že nemá literární předlohu) z roku 1893 budeme vnímat jako tu, která obsahuje „nejkrásnější a nejznámější Fibichovu melodii“ (PhDr. Jarmila Tauerová v anotaci v katalogu, a rozšířil bych – jednu z nejkrásnějších a nejznámějších českých melodií vůbec), „vroucně rozezpívanou myšlenkou“ (z bookletu nahrávky Supraphonu, 2010). Kromě toho nesmíme zapomenout, že v originální Fibichově skladbě tato melodie není tou prostou „písničkou“, jak ji známe v Kubelíkově

a dalších úpravách, nýbrž je zakomponována do toku skladby, když se zprvu nenápadně vynoří z proudu tónů a pak zazní v několika dalších podobách, jakoby se přelévala v atmosféře okamžiků, k nimž odkazuje název skladby.

Dvořákův houslový koncert patří nepochybně k nejkrásnějším romantickým houslovým koncertům vůbec, přitom je to skladba pozoruhodná i některými odlišnostmi od právě těchto velkých děl evropských skladatelů (Čajkovského, Mendelssohna), např. tím, že spojuje první a druhou větu bez přechodu (attaca) či tím, že neobsahuje obvyklou tradiční sólovou virtuózní kadenci a tedy neakcentuje – můžeme z toho vysoudit – řečenou virtuozitu, jak bylo dobově příznačné (v roce 1878 napsali své houslové koncerty P. I. Čajkovskij i Johannes Brahms, Dvořák začal na tom svém pracovat v následujícím roce), ačkoli bylo psáno v kontextu objednávky nakladatele Simrocka a předpokládaného interpreta, houslového virtuóza Josepha Joachima (požadavky na přepracování se právě mj. ze strany Joachima táhly po dva roky, premiéry s Františkem Ondříčkem se koncert dočkal až v roce 1883). Naopak tím více vynikne výrazná melodika a zpěvnost, která činí z Dvořákova díla – i v jiných případech – ty největší skvosty evropské hudby. V podání Gabriely Demeterové, akcentující jednak zpěvné, ale i ty dynamické a virtuózní polohy Dvořákovy skladby s vervou, odpovídajícími jejímu temperamentu, gradovala první část koncertu před přestávkou, po níž pak následovalo dílo Beethovenovo.

O „ranách osudu bušícího na dveře“ (což je citace ze skladatelovy Heiligenstadtské závěti) se hovoří vždy, když přibližujeme kontext „po­zoruhodně koncipovaného díla, tematicky propojeného proslulým vstupním a současně sjednocujícím tématem“ (cit. kat., upr.), jedné z nejproslulejších skladeb nejen klasika německé hudby, ale i historie světové hudby vůbec, Beethovenovy Symfonie č. 5 c moll.  To je samozřejmě onen pregnantní, dobře zapamatovatelný úvodní motiv, který vede k romantické interpretaci o vzepření se osudu, nabízí se ovšem i celá řada jiných pohledů, jak to bývá u každého velkého díla, v němž každá doba objevuje svůj nový pohled, umožněný ovšem samotným hudebním materiálem, slyšeným v nových kontextech. Zároveň jsou „rány osudu“ určitou literární ikonou, která samozřejmě poukazuje k hudebnímu charakteru díla ve vazbě na dramatické životní osudy, ale na druhé straně tady je ona hudba sama se svou vlastní hudební strukturou. Beethoven sám příliš o svých motivacích a myšlenkách, vedoucích ke zrodu Osudové, kromě zmíněné Heiligenstadstské závěti nehovořil. Symfonie nepatří do oblasti tzv. „programní hudby“, ilustrující nějaký ve slovech vyjádřený obsah (jako třeba Smetanova Vltava), sledujeme především práci s hudebním tematickým materiálem.

Především nás i proto v tuto chvíli musí zajímat, jaký zážitek přineslo provedení Osudové v podání zlínské filharmonie pod taktovkou Jakuba Kleckera. Pro mě byly překvapením úsporná a přesná, „nedramatická“, „nerozmáchlá“ gesta dirigenta na jedné straně a plný, bouřlivý výsledek orchestrálního tělesa. Pověst, která Jakuba Kleckera, předchází, nijak nepřehání. Dirigent, „vyškolený“ brněnkou Kantilénou

a rozkročený mezi pěvecké sbory, operu a práci se symfonickými orchestry, od září 2015 ririgent a hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde uvádí například takové unikátní dlouhodobé projekty jako kompletní operní dílo Bedřicha Smetany (do roku 2024), se věnuje každému svému oboru naplno, přesto jsem si poznamenal jeho vyjádření „Před symfonickým orchestrem si užívám dirigentského řemesla nejvíce.“ (čas. Harmonie, 12. červen 2010). Shodou okolností vyšel s Jakubem Kleckerem ve stejný den, ve kterém proběhl slavnostní zahajovací koncert v pražském Španělském sále, rozhovor v časopise Opera plus, kde zmiňuje  Fibichovu operu Bouře, nedávno premiérovanou – po děvětašedesáti letech – na ostravském jevišti, kterou na podzim 2017 přivezou v rámci festivalu Opera do pražského Stavovského divadla. Pozoruhodné a souvislosti uzavírající kontexty.

Jan K. Čeliš / prosinec 2016

Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH