Mezinárodní hudební festival - České doteky hudby

Beethoven – klavírní a violoncellový

Poslední streamovaný koncert letošního ročníku MHF České doteky hudby před koncem roku se uskutečnil v prostoru nádherné Zrcadlové kaple Klementina. Slovo poslední se vztahuje v tomto okamžiku i na slovo „streamovaný“, totiž v souvislosti s aktuální situací a předpokládanou, očekávanou situací v příštím roce se, jak se dočteme na webové prezentaci festivalu nebo v poznámce na portálu KlasikaPlus, který průběh festivalu komentuje v recenzích, se koncerty naplánované  dramaturgií od 2. do 6. ledna přesouvají na pozdější, zvláště podzimní termíny.

„Klavírní a violoncellový“ Beethoven znamená, že druhý koncert, uspořádaný k 250. výročí narození tohoto hudebního velikána (tím prvním byl slavnostní zahajovací koncert v den výročí, jak je formát celého festivalu definován, tj. 16. prosince) měl podobu komorního vystoupení dvou skvělých hudebníků, Bertranda Girouda a Bledara Zajmiho. S tím prvním, francouzským klavíristou, se posluchači festivalu mohli setkat již v minulých letech (28. prosince 2018 ve Smetanově síni Obecního domu v programu Ruské hudební klenoty s Šostakovičovým Koncertem pro klavír, trubku a smyčcový orchestr). Druhý, violoncellista albánského původu, nicméně dlouhodobě žijící v Čechách, je koncertním mistrem ND, a pro festivaly pořádané společností České doteky hudby (též Dvořákovský festival) známý především (byť nejen takto) jako člen flétnového kvarteta Ensemble Martinů, od něhož se vlastně odvíjí celá historie Českých doteků hudby (ať již jako společnosti či jako pražského „vánočního“ festivalu).

Na programu večera on-line koncertu (dostupného i v záznamu, obojí z FB festivalu nebo odkazu na webové prezentaci) byly uvedeny Sonáta g moll č. 2 op. 5 pro klavír a violoncello, poté klavírní Sonáta č. 14 cis moll „Quasi una fantasia“, op. 27 č. 2, tedy proslulá Mondscheinsonate, Sonáta měsíčního svitu a konečně  Dvanáct variací na téma „Ein Mädchen oder Weibchen“ z Mozartovy opery Kouzelná flétna pro klavír a violoncello op. 66. Tentokrát se tedy v kamerovém snímání ocitly – kromě záběrů na unikátní výzdobu historické památky ve středu Prahy – tři osoby, dva účinkující, a Miroslav Matějka, jenž obracel Giroudovi noty. Také vlastně docela unikátní situace, daná dobou, tedy nejen prázdný sál, ale ředitel festivalu na pódiu společně s hudebníkem (Bledarem Zajmim), jenž s ním působí v jednom souboru (zmíněném Ensemble Martinů), zmiňuju to proto, že si tento v podstatě triviální fakt, nicméně příznačný pro celý kontext věci, uvědomí nejspíš ti, kteří jsou znalejší celkových souvislostí.

Několik minut přes hodinu dlouhý koncert byl strhující. Zřejmé je to už z trvání první skladby, srovnával jsem záznam M. Rostropoviče a S. Richtera ze srpna 1964 v Edinburku a délku skladby v podání Girouda a Zajmiho, byla o minutu kratší, což je při pětadvaceti minutách opravdu znatelné. Zajmiho v melodických pasážích zpěvné a v rytmických bouřlivě vášnivé se zvláštním způsobem propojovalo s rovněž energickým, přitom však navenek emocemi neprovázeným projevem Giroudovým.  Jako druhou, sólovou klavírní skladbu Betrand Giroud ovšem nehrál známou sonátu, jak byla uvedena i v titulcích, nýbrž dvouvětou sonátu č. 27 e moll op. 90 ze středního tvůrčího období (někde se uvádí jako první v jeho pozdním období), v hudební historii zajímavou tím, že označení vět je tu poprvé jen v němčině (první věta Mit Lebhaftigkeit und durchaus mit Empfindung und Ausdruck, druhá Nicht zu geschwind und sehr singbar vorgetragen), přičemž pozoruhodná je především druhá věta, harmonicky i melodicky bohatší, zpěvnost některých částí připomíná F. Schuberta. Nu a třetí skladba, opět v podání obou skvělých umělců, přinesla i něco humoru, daného podstatou variační práce, a zároveň byla připomínkou tradice prostřednictvím známé melodie Mozartovy opery.

Jan K. Čeliš