Dasha Symphony - recenze
České doteky hudby 2019/2020

Dům kultury Mladá Boleslav, 13. prosince 2019, 19:00
Dasha - zpěv
Skupina Pajky Pajk
             Miroslav Surka – trubka
             Peter Binder – kytara
             Martin Lehký – baskytara
             Pavel Plánka – perkuse
             Tomáš Brožek – bicí
             Vlastimil Bičík – klavír
Karlovarský symfonický orchestr
Martin Kumžák – dirigent a autor úprav

Na FB profilu Českých doteků hudby jsem na podzim odpovídal jednomu příznivci, jenž se tázal, zda má Dasha nějaké vlastní písničky, že ano, že v roce 2017 po dlouhém očekávání zpěvačce, která má za sebou spolupráci s Karlem Gottem a kterou můžeme aktuálně slyšet v desátém ročníku televizního projektu StarDance, vyšlo album s názvem Konečně. V předsálí Domu kultury v Mladé Boleslavi panel inzeroval autogramiádu hlavní protagonistky večera a ona sama z alba zazpívala song Věřím hvězdám, který pro ni napsal, podobně jako známou Modlitbu (její spoluautorkou je Ester Brožová), David Solař. Tu zpívá na koncertech jedině tehdy, má-li k dispozici symfonický orchestr, jako tomu bylo i tentokrát, a v jejím komentáři zaznělo, že to je pro ni vzácná příležitost, jako je právě ta v Mladé Boleslavi. Kdo veřejná vystoupení zpěvačky trochu sleduje, může vědět, že její první koncert s týmž názvem a podobným programem v produkci Českých doteků hudby v Národním domě na Vinohradech (29. 12. 2015) byl rovněž v takto širokém obsazení (orchestrem byla Komorní filharmonie Pardubice), v jiném projektu, Michael Jackson Symphony, který jsem slyšel na festivalu Sedmihorské léto, doprovázela ji a skupinu spřízněných hudebníků Filharmonie Hradec Králové.

Po krátkém úvodním slově Miroslava Matějky, ředitele festivalu ČDH, jenž pozval diváky na letošní festivalové koncerty, tedy mj. i na tento, pokud by jej chtěli slyšet ještě jednou (20. prosince v Kongresovém sále pražského Kongresového centra), oslovila Dasha po úvodním songu Empire State of Mind mladoboleslavské návštěvníky srovnáním „města světel“ New Yorku, o němž se v písni zpívá, s Mladou Boleslaví, která je rovněž věčně mladá a nikdy nespí. I její další stručné komentáře byly nápadité a k věci, někdy vtipné, jako ten, že u ničeho, co uslyšíme, se nemůže stát to, co slavným originálním interpretům jedné písně na jednom koncertu, když při playbacku „vypadlo cédéčko“. Divákovi, který si to snad ještě neuvědomil, muselo být zřejmé, že je aktuálně účasten něčeho originálního, a můžeme-li doplnit další alespoň jeden přívlastek, zcela jedinečného.

Byli jsme svědky večera, jehož hudebníky (v televizi samozřejmě v poněkud jiné sestavě, tj. zhruba řečeno místo symfonického orchestru je zde Moondance Orchestra, jehož užší sestava coby skupina Pajky Pajk účinkuje v projektu Dasha Symphony) pod vedením dirigenta Martina Kumžáka slýcháme pravidelně na sobotních večerech, na nichž hvězdy tančí, a i o tomto pořadu se Dasha zmínila, vzhledem k tomu, že druhý den po mladoboleslavském koncertu se už od devíti ráno připravuje finále. A uvedla i vtip, který snad mohu prozradit i zde, že totiž – z mého pohledu zcela mimořádnému – autorovi všech aranží pro rychlost, s jakou je schopen úpravu vytvořit, přezdívají „notomat“, a také skutečnost, že Kumžák vytvořil snad sedm nebo osm set (!) úprav jen pro StarDance, což je srovnatelné třeba s počtem skladeb The Beatles (o nich hovoří i v rozhovoru s názvem „Na naši zajetou partu nedám dopustit“ na stránkách televizního pořadu). Z různých kontextů se ozřejmuje, jak důležité, jak „osudové“, jsou v tomto případě profesionální a zároveň přátelské vztahy. Stejně tak, jako Kumžákova „parta“ vznikla před deseti lety v souvislosti se StarDance, jsou David Solař a Ester Brožová Dashini spolužáci, jak prozradila.  

Dasha Symphony je nádherný zážitek. Takového výsledku je možné dosáhnout jedině na základě dokonalé souhry nejen samotných hudebníků, ale všech dokonale realizovaných aspektů celého večera, od jeho dramaturgie, zahrnující vedle už zmíněných skladeb třeba (původně barokního) Adagia, známého podle Tomaso Albinioniho, jemuž se (částečně vlastně nesprávně) připisuje, dvou songů Lindy Perry, dalšího od Stevie Wondera či Stingova Fields of Gold, přes hudební úpravy, v nichž se „netlučou“ jednotlivé sekce či prvky sestavy hudebníků na jevišti, nazvučení (Martin Valášek), které zachová čitelnost hudební faktury (co už jsem viděl koncertů, kdy špatná zvuková technika „zabila“ celý večer!), až po to, co je vidět a slyšet v první řadě, totiž výkon všech účinkujících.

To vše se i v Mladé Boleslavi podařilo. Pestrost skladeb, zahrnujících vedle „latiny“, soulu či R´n´B i jednu bondovku či filmovou hudbu, kompaktní a přitom čitelný zvuk, z něhož nikde nic „netrčelo“ či „nedrnčelo“, přitom intenzívní a energický, a v němž rezonovala působivá barva hlasu zpěvačky, která jej suverénně ovládá, s ostatními „hlasy“ orchestru. Dasha, která přitom po celou hodinu a půl (kromě jedné instrumentálky) neopustila jeviště, sama řekla, že se zde cítí uvolněně (při vědomí zmíněného zítřejšího zápřahu) a celou tu radost přenášela na posluchače i tím, když je několikrát dokonce vyzvala k tanci (k tomu ta kontextová významová vibrace), a posléze pak u autogramiády pod jevištěm stále ještě vyzařovala něčím, co je – i ve své upřímnosti – pro mě zcela přesvědčivé.

Mohu zde jen zopakovat to, co jsem, když jsem poprvé slyšel pořad Dasha Symphony, řekl Martinu Kumžákovi, a po tomto koncertu pod pódiem doslovně udělal, totiž že „je třeba smeknout klobouk až na zem“. Se slovním komentářem, za nímž si stojím: „Česká Aretha Franklin.“

Jan K. Čeliš