Emoce z nádhery, které mohou provázet již listování programu letošních Českých doteků hudby, jsou umocněny úvahou o tradici a návaznostech, které představují paměť mimořádného kulturního fenoménu, stejně tak jako novinkami, které přináší letošní ročník. Formát festivalu je zachován v půdorysu, který jej činí v pražském kulturním životě jedinečným, to znamená v časovém horizontu od 16. prosince, výročního dne letos jubilujícího Ludwiga van Beethovena, do Tří králů následujícího roku, a rovněž ve formátech, na jaké je publikum Českých doteků zvyklé. Stejně tak se setká s osobnostmi, které mnohdy lze označit za ty, kteří celý festival zásadním způsobem formovaly.

Tak hned ve slavnostním zahajovacím koncertu ve Španělském sále Pražského hradu s beethovenovským programem, tedy dramatickou předehrou Coriolan, op. 62, Trojkoncertem pro klavír, housle a violoncello, op. 56, a Sedmou symfonií na závěr, se můžeme těšit na Smetanovo trio s Janem Talichem ve dvojroli člena tohoto předního tělesa a zároveň dirigenta PKF – Prague philharmonia, tedy umělce, které dobře známe z minulých ročníků festivalů, pořádaných Českými doteky hudby (tedy společností ČDH, míněn také Dvořákův festival, kde Smetanovo trio vystupovalo). Smetanovo trio (Jitka Čechová klavír, Jan Talich housle, Jan Páleníček violoncello), pak v jakémsi komorním zrcadlení provedou spolu s klarinetistou Wenzelem Grundem na Novoměstské radnici program, označený rovněž jako jubilejní (kromě 250. let výročí narození Ludwiga van Beethovena též 100. výročí úmrtí Maxe Brucha, houslistům známého krásným houslovým koncertem, zde však coby autora Osmi kusů pro klarinet, violoncello a klavír, op. 83).

Toto „zdvojování“ není v programu jediné, dalo by se dokonce říci, že je příznačným rysem letošního festivalu. Samozřejmě jsou tu i praktické důvody – když si pozvete do Prahy orchestr z Olomouce, je fajn, když zahrají dva večery. Tak tomu je právě v případě posledních dvou koncertů letošního ročníku, toho ve Smetanově síni se sestavou předních pěveckých osobností (Štěpánka Pučálková, Tereza Mátlová, Pavel Černoch, Peter Berger, Jaroslav Březina, Svatopluk Sem) a dalších instrumentalistů s Moravskou filharmonií Olomouc a dirigentem Robertem Jindrou v carmenovském programu, a následného slavnostního závěrečného koncertu s harfistkou Kateřinou Englichovou coby hlavní protagonistkou posledního večera – a tentokrát Gudni A. Emilssonem coby dirigentem téhož tělesa. Podobně pak vidíme na skládačce propagující festival dvakrát portrét houslisty Pavla Fischera coby vedoucího Festivalového orchestru České doteky hudby, v jednom programu, věnovanému A. Vivaldimu a letos rovněž jubilujícímu Astoru Piazzollovi (100. výročí narození), ovšem na dvou různých místech – v Zrcadlové kapli Klementina (2. ledna  2021) a v Tereziánském sále Břevnovského kláštera (3. ledna 2021).

O tom, že potřebujeme v této době zvýšenou měrou naději, není pochyb. Možná i proto se jeden z letošních projektů, provedení Lažanské mše Antonína Dvořáka v kostele sv. Šimona a Judy uvádí jako „Duchovní koncert pro naději.“ O něm a o dalších aspektech, tedy především o participaci řady dalších umělců, které publikum minulých ročníků dobře zná (Gran Duetto Concertante, Taťána Medvecká, Iva Bittová, Zuzana Lapčíková, Bledar Zajmi aj.) či i případné nově zavítavšímu publiku přinesou výjimečné zážitky, stejně jako umělcům, kteří se objevují v dramaturgii festivalu nově (letos Ondřej Ruml s písněmi Osvobozeného divadla) či o pestrosti formátů festivalových koncertů a možná i o dalších aspektech pojednám v některém z dalších komentářů k letošnímu ročníku.

Jan K. Čeliš

zpátky nahoru