EN
Prof. Ivan Kurz – hudební skladatel, bývalý děkan HAMU a profesor skladby tamtéž
Jak hodnotíte záměr festivalu, že již 3 roky část programu zaměřuje na koncerty z hudební pokladnice klasické hudby velikánů zemí V4?
V čem je podle Vás největší přínos, že je jej interpretují umělci a orchestry výhradně ze zemí Polska, Slovenska, Maďarska a Česka?
Jak hodnotíte nelehký dramaturgický úkol, vytvořit dramaturgii tak, aby byla nosná a obsahovala programovou a interpretační účast všech zvolených zemí?
Dramaturgický záměr festivalu „České doteky hudby“ hodnotím jako příkladný. Zúčastněné státy – Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika – jsou z hlediska kulturního přínosu v hudební oblasti velmi bohaté. Platí to jak v pohledu historickém, tak i v době současné. Všechny jmenované státy mají ve svém hudebním odkazu světová skladatelská jména – co si lze přát víc! Dramaturgicky to samozřejmě není úkol snadný, ale je z čeho vybírat, a to je skutečnost zásadní.
Napsané dílo B. Bartóka jak a v čem profiluje umění hry na violu, aby interpret dostatečně co nejlépe ukázali široké výrazové spektrum dovedností?
a) „Krása“
Vokálně-symfonická skladba „Krása“ je napsána na text prastaré mayské modlitby, jejíž stáří je odhadováno na cca 6000 let. Slova modlitby zobrazují základní hodnotový vzorec – krása, víra, harmonie, láska, pravda, mír. Otevřeně řečeno, kdybychom byli schopni celý tento vzorec uvést v život, co více bychom si mohli ještě přát. Vždyť láska, jako středový bod tohoto vzorce, je jedinou měnou, která má hodnotu. Velmi mě též zaujalo trojrozměrné sdělení textu – jednotlivé kvality jsou rozmístěny v prostoru (přede mnou, za mnou, po mé levici, po mé pravici, nade mnou a pode mnou). Vytvářejí vlastně kolem lidské bytosti jakési obří vejce, fyzikové by řekli energetické pole, jiní třeba auru či svatozář. Kéž bychom byli takovou svatozáří obklopeni všichni. Rázem by přestaly války a všechny další druhy záští a utrpení….. Skladba má dvě roviny: rovinu vokální, která přináší sdělení prostřednictvím slov modlitby a rovinu symfonickou, která usiluje tytéž hodnoty zobrazit prostřednictvím hudebního zvuku. Nejedná se tedy o obvyklou vokální skladbu, ve které dominuje sólista. Zde je naše pozornost záměrně rozdělována na konkrétní sdělení (viz sólista) a jeho asociační obrazy (viz symfonické plochy).
b) „Návrat ztraceného syna“
Člověk se rodí jako zcela nevědomá bytost. Neví kým je, proč se zrodil zrovna v oné době a na onom místě, jaký je smysl jeho existence, apod. Když se mu podaří v průběhu vymezeného času alespoň nepatrně nadzvednout závoj zapomnění, začíná škvírou pod závojem vnímat malé záblesky ztracené skutečnosti a touží se vrátit. To je, stručně vyjádřeno, obsahovou rovinou symfonického obrazu „Návrat ztraceného syna“. Skladba vznikla v roce 2016, je psána pro běžné obsazení symfonického orchestru. Z méně užívaných nástrojů využívá flexatonu, jehož naléhavý a pronikavý tremolový charakter zvuku je obsahu skladby blízký. Je využit jako nositel citace žalmu č. 18 (Ženeva 1543), který zazní na vrcholu skladby, a který je hlubokým citovým vyznáním.
Zesnulý profesor Václav Riedlbauch připravil tuto dramaturgii ke svému uvedení na festivalu. V čem uvedení díla v kontextu ostatních děl považujete za originální a nosné?
Obě skladby poukazují k duchovní podstatě lidské existence. Právě v této rovině spatřuji jejich vazbu k národní mystice, bez které by žádná hudba nemohla být, dle mého názoru, sama sebou.
Ivan Kurz
