EN
Laudatio na Ivana Ženatého
Psát laudatio na nejvýznamnějšího českého houslistu své generace, letošního jubilanta (nar. 2. února 1962) se může zdát věcí nijak obtížnou, ale také to může být nelehký úkol. Budeme rychle hotovi, jestliže se spokojíme s tím, že shromáždíme nejvýraznější údaje o životním příběhu umělce se strmou a bohatou kariérou, ověnčeného mimořádnými úspěchy, jichž dosáhl v oblasti houslové hry na světových pódiích všech kontinentů, s výsledky ve významných soutěžích a rozsáhlým osobním katalogem hudebních nahrávek, či pedagoga na prestižních zahraničních hudebních institutech (Hochschule für Musik C. M. von Weber v saských Drážďanech či Cleveland Institut of Music ve Spojených státech). V okamžiku, kdy se ale budeme chtít pokusit pojmenovat ony výjimečné kvality, které se za těmito fakty skrývají, jakkoli na první pohled (tedy doslovněji poslech) zřejmé, vyvstane před námi řada témat, jejichž skloubením se teprve dobereme smysluplnějšího vyjádření.
Mám to štěstí, že žiju ve městě (Jičín), odkud je to „přes kopec“ (Tábor) do Lomnice nad Popelkou, rodiště Ivana Ženatého, malého podkrkonošského městečka s nebývalou koncentrací osobností hudby, které se zde narodily či zde pobývají (Jaroslav Šonský, houslista, žijící ve Skandinávii, skladatel Zdeněk Zahradník a jeho bratr Jiří, jenž se po desetiletí staral o hudební kulturu ve městě, sólistka ND Marie Fajtová, skladatel a hudebník Jaroslav Krček ad.), takže jsem se díky vlastním kulturním aktivitám mohl ocitnout v bližší, bezprostřednější perspektivě/náhledu: Marta Klapková, někdejší ředitelka ZUŠ v Lomnici, která „naučila Ivana Ženatého hrát na housle“, jak poznamenal při uvedení jednoho z přídavků na jednom lomnickém koncertu, mi kdysi prozradila, že měl srovnatelný talent na sport. Oddechl jsem si v tu chvíli, že přece jen „rajská posedlost“ (GEN, ČT 1, duben 2018), kterou mu hudba celoživotně přináší, přece jen převážila nad dalšími talenty, jimiž je Ivan Ženatý obdařen (třeba i literárním, o němž se zmínil v jednom z rozhovorů v době jarního lockdownu 2021), a zároveň uvažuji o tom, že za sevřenou, jak z mramoru tesanou (nebojím se toho expresívního výrazu, vystihuje věc) kompaktností, tedy věrnou soustředěností cesty umělce, který zůstal tím noblesním klasickým houslistou a neodchýlil se nikdy k tak dobově lákavému crossoveru (v jakkoli širokém smyslu toho výrazu, jinak ovšem nic proti některým polohám přesahů nemám) – což u něj souvisí s trvale nejvyššími nároky na vše, co dělá, nicméně když si „přehrávám“ některé zážitky z koncertů, jimž se mi poštěstilo být přítomen, zjišťuji, že tyto vzpomínky jsou zároveň velice pestré, jinými slovy, vždy pro mě tyto události byly novým překvapením.
V oněch obrazech to je vždy táž a zároveň „jiná“ strhující bytost, z níž tryská nádherná hudba, ať již to byl „klasický“ koncert v Hradci Králové (zahrál Mendelssohnův houslový koncert, snad nejkrásnější romantické houslové dílo, seděl jsem na balkonu právě vedle Marty Klapkové a zaujalo mě, že sólista hrál chvílemi i part s prvními houslemi, jak to hudebníci z orchestru poté opravdu potvrdili), či jedno z vystoupení, kdy technicky nejobtížnější kusy se sobě charakteristickým espritem komentoval slovy „takových kousků ještě máme celou řadu“ (poté, co zahrál Sarasateho Zigeunerweisen, tento nadhled nad samozřejmou technickou brilantností mi pak potvrzuje jiný komentář k Paganinimu, u jehož skladeb neakcentuje, jak je obvyklé, jeho technickou obtížnost, nýbrž osobitou melodičnost). Jiné bylo vystoupení s manželkou Katarínou, zároveň partnerkou u klavíru, půvabnou bytostí, v tu dobu v pozdějším stupni těhotenství, kdy Ženatý vybral pro ni méně fyzicky náročné kusy, a přitom ji svou příznačnou galantností nechal zazářit (ovšem tak dokonalou souhru jsem do té doby snad neslyšel), opět jiné se svými americkými studentkami, které si přivezl ze Spojených států do Smetanovy Litomyšle a s nimiž vystoupil (ještě spolu s Ivou Kramperovou a souborem Barocco sempre giovane) v programu Tutti Vivaldi mj. v Koncertu h moll pro čtvery housle (k tomu můžeme přiřadit houslistův názor na vyučování jako předávání a výměnu sdílení hudby prostřednictvím samotného hraní, pohled ne zcela samozřejmý, vzpomínám si, že podobný měl Josef Muzika, rovněž z „našeho krajie“ – a důležitý je i aspekt omlazujícího mládí, pro pedagoga významný, jak se přiznává), a opět jiné dávné vystoupení pro studenty gymnázia, kdy přišel na jeviště ve vojenské uniformě (a zde snad mohu přiřadit vyprávění I. Ž. o tom, jak od dvanácti let hrál na nejrůznějších vystoupeních, svatbách, „funusech“, a to v neuvěřitelných počtech stovky ročně už v té době), a odtud se snad mohu na tomto místě ještě virtuálně vrátit nad záběry na ještě černobílých fotografiích z koncertů, které jsem samozřejmě neslyšel, v lomnickém muzeu, kde je uchována historie vystoupení i v předních pražských sálech ještě na začátku Ženatého profesionální dráhy či dokonce před ní, mám na mysli vystoupení s Podkrkonošským symfonickým orchestrem, založeným v polovině minulého století Jiřím Matlasem (už existence takového, byť amatérského tělesa, v Ženatého rodišti je cosi unikátního).
Pokouším-li se najít společného jmenovatele záblesků těchto zážitků, poslechu nahrávek (osobní internetová prezentace a další zdroje uvádějí mj. Dvořákův a Beethovenův houslový koncert, komplety Bachových Sonát a partit, skladeb Antonína Dvořáka pro housle a klavír, Mozartových skladeb pro housle a violu, Schulhoffovy skladby, Janáčkův koncert Putování dušičky, Beethovenovy a Brahmsovy sonáty, druhý houslový koncert Bohuslava Martinů, oba houslové koncerty J. B. Foerstera, Prokofjevův Koncert D dur, Františka Bendu, řadu děl nahrál, jak sám říká, v rozměrných kompletech, „kompletního Schulhoffa, kompletního Foerstera, kompletního Martinů“, ovšem, slyšel jsem jen zlomek, kromě toho starší CD vydaná u nás jsou z velké části nedostupná) či několika osobních setkání s Ivanem Ženatým, rýsuje se mi – při veškeré té rozmanitosti, či spíše bohatosti, představa – představa vnitřně dynamické osobnosti, obdařené mimořádným hudebním intelektem a vytříbeným vkusem, koncentrovaným směrem k dosažení nejvyšších požadavků na sebe sama pílí, pečlivostí vůči detailu a poctivostí a zároveň velkorysým přístupem, množstvím vynaložené energie a totální oddaností hudbě – příznačné v tomto ohledu je, jak v jednom rozhovoru poopravil slova autorky reportáže „života s hudbou“ na výraz „život v hudbě“, neboť obojí je identické (tento zdánlivý detail je i dokladem pregnantnosti, zahrnující i verbální myšlení).
Ještě jinými slovy: interpreta, jenž spoutává svůj temperament a vášně a v nejlepším slova smyslu životní propadnutí hudbě (v již zmíněném rozhovoru s Wandou Dobrovskou na jaře 2021 na portálu Opera +, tj. „Ivan Ženatý – houslista narozený v 19. století“, říká doslovně, že „do toho padal“) do pevného řádu, vztaženého k věcem, které jsou „velké“ a pomíjejí „nahodilost“. Tedy k nejvyšším hodnotám – a v tomto zrcadle se budou ještě jinak jevit všechny již zmíněné či nezmíněné aspekty.
Ovšem, takto řečeno, vše vypadá uzavřeně, bysty klasiků… hrozí domněnka, k níž jsou synonyma strnulosti a akademičnosti – ovšem právě nic z toho není cizejšího Ivanu Ženatému. Nejen to, že se „straní“ být celebritou, nejen to, že cítí onu úžasnou energii ve styku s mladými lidmi plnými ideálů (při pedagogické práci) – dnes. V perspektivě běhu času, kterou jsem (zatím) záměrně pominul, ale kterou pochopitelně pominout nelze, tedy onoho curriculum vitae, čteme o teprve dvanáctiletém studentovi, kterého doporučila lomnická paní učitelka houslí Noře Grumlíkové, o vystoupení s Českou filharmonií tenkrát ještě studenta Pražské konzervatoře, úspěších v soutěžích, účasti ve finále Čajkovského soutěže v roce 1982, po níž následoval debut s ČF a Liborem Peškem (1983, později též spolupráci s Jiřím Bělohlávkem) či vítězství v soutěži Pražského jara 1987, a stejně tak jako vítězné (protože úspěšné) můžeme označovat debuty v Londýně, v Berliner Philharmonie, Concertgebouw v Amsterodamu, Tokiu či New Yorku a Buenos Aires v devadesátých letech (první v r. 1990). Významná jsou setkání či spolupráce s dalšími osobnostmi, o nichž Ženatý se zaujetím hovoří (např. v čas. Harmonie, 2007), na mistrovských kurzech s Ruggierim Riccim, Nathanem Milsteinem či profesorem Igorem Bezrodným, na jevišti s Yehudi Menuhinem, Yo-Yo Ma, Nevillem Marrinerem a dalšími, coby zvláštní kapitola pak hraní s Josefem Sukem, a ovšem nezapomeňme (v různých obdobích či návratech) ani na další česká tělesa, FOK, SOČR (pod V. Válkem) či Pražskou komorní filharmonii. A v galerii spolupráce nesmí chybět také ti, kdo s Ivanem Ženatým na tomtéž pódiu usedají u klavíru: Stanislav Bogunia, Sandra Shapiro (zvláště v americkém kontextu) či Igor Ardašev, s nímž se Ženatý chystá na nové nahrávky.
A vrátíme-li se k již uváděnému rozhovoru (z roku 2021), nemůže nám uniknout myšlenka, kdy v souvislosti právě s proměnou vnímání času v úběžníku lidského osudu a vidění hodnot, které k němu vztahujeme v určitých okamžicích života, umělec hovoří o posunu záměrů od zmíněných „kompletů“ ke skladbám, které jsou pro identifikaci s nimi (a tedy srdcem skladatele) zásadní, k nimž má bytostný vztah a které jsou z řady důvodů objevné (třebaže se jim u nás nevěnuje příliš pozornosti). Je to nahrávka Bachových partit v originálním (tedy nižším, v té době standardním) ladění či Schubertova Fantazie D 934, poslední dílo, které německý romantický skladatel napsal pro „českého Paganiniho“ Josefa Slavíka. A v žádném případě tento pohled neznamená uzavírání se novým (otevřeným) věcem (jakkoli se na dnešní hudební produkci dívá kriticky), jak o tom svědčí nastudování soudobé skladby Les adieux pro housle a klavír (2003) Juraje Filase, českého skladatele slovenského původu, a jejího úspěšného několikačetného uvedení v Carnegie Hall (dle čl. na portále Opera + s ruským klavíristou Dmitrijem Vorobjevem v dubnu 2019 po šesté), či zmínka o Elegii Otmara Máchy, napsané původně pro Noru Grumlíkovou, kterou hrál „možná stokrát“ a k níž by se chtěl vrátit, neboť si myslí, že „je to nejsilnější kompozice pro housle, která tady po Martinů vznikla“. A také o České rapsodii Bohuslava Martinů, dedikované původem vídeňskému virtuosovi Fritzi Kreislerovi, s nímž Martinů, okouzlen jeho hrou, sdílel podobný osud vystěhovalce a nejspíš i to, čemu říkají Němci „Heimweh“ (stesk po domově), a to právě v době, kdy se Martinů od etapy své tvorby, kterou bych pro zjednodušení nazval „synkopickou“, dobírá prostřednictvím v čemsi „české“ melodičnosti nebývalé vroucnosti.
Je to ona „romantičnost“ v prapůvodním významu niternosti a zároveň jedinečnosti (dnes bychom možná řekli identity), která je klíčem pro osobnost Ivana Ženatého – nejen jakožto vynikajícího, jedinečného interpreta hudby, sólisty i v tomto hlubším významu (i s tím, že právě předpokládá vždy ne vyloučení, ale naopak hlubší propojení s hudbou samou, duší skladatele, spolupráci s kolegy na jevišti či ve studiu), ale i jako člověka? Zdá se, a jsem o tom přesvědčen, když čtu ony rozhovory, v nichž houslista s jemným vtipem sobě vlastním o sobě hovoří jako o tom, kdo se „narodil v 19. století“, že výrazný akcent na vztah k Čechám jako k domovu („Doma jsem v Čechách a to se už nezmění.“, Opera +, 2015) je samozřejmě osobním údělem někoho, kdo se profiloval na světových pódiích (zmínil jsem jen zlomek z počátku kariéry, a jen přehled všech dalších by zabral neúměrné místo v tomto příspěvku, jsou to stovky koncertů ročně od zemí v Evropě přes Kanadu a Spojené státy, Jeruzalém, Rusko, Čínu, a v posledních letech i více v Praze, ale i po celých Čechách či Slovensku) a prestižních hudebních institutech (dnes také ještě např. na Královské hudební akademii v Kodani, na Meadowmount School of Music v New Yorku, od roku 2019 znovu Drážďany, kromě toho mistrovské kurzy ještě v dalších zemích) a jejichž vazba vzhledem k těmto úspěchům v zahraničí a s nimi spojenými zážitky vytváří ony další „domovy“ (Drážďany, Spojené státy), na druhé straně ony kořeny, jak se říká, jsou propojeny s blouznivci našich hor a zapadlými vlastenci a oním „kozím mlékem“, které prý pil v dětství a které mu vytvořilo základ pevného zdraví – a ovšem je to zároveň něco z osudu, který je v něčem právě „český“, jak by nebylo obtížné doložit mnoha příklady.
A tak, v návaznosti na poslední poznámku, ale i vše předchozí řečené, nezbývá, než Ivanovi Ženatému, vzácnému houslistovi s úchvatnou krásou tónu, mimořádnou hloubkou i lehkostí hry, s velkolepou vzrušenou a až živočišnou dramatičností, která dokáže zvednout publikum při aplausu ze židlí (je to ono fantastické „géčko“ jeho houslí) i prozářeným jasem i v nejtišších místech skladby, popřát pevné zdraví a hodně dalších šťastných chvil s hudbou, jeho – vedle jeho dětí Juraje, Emmy a Jakuba – největší láskou.
Jan K. Čeliš / prosinec 2021
